Programování se věnuje již přes 20 let a letos oslaví své 15. výročí v Profinitu, kde se zaměřuje na vývoj v C# a .NET. Miro Piroh ovšem není profík pouze přes psaní kódu. Již léta je jeho vášní také horolezectví, a tak jsme se rozhodli ho trochu vyzpovídat. V rozhovoru se dozvíte, co má na lezení nejraději, jaký byl jeho nejnáročnější výstup, jaká je jeho oblíbená oblast a také to, jestli je těžké skloubit horolezectví s prací v Profinitu.
Jak ses dostal k horolezectví a co máš na něm nejraději?
K lezení jsem se dostal docela náhodou a celkem pozdě. Konkrétně až když jsem byl v Praze, tj. už po „výšce“. Tenkrát jsem hodně sportoval a začal jsem přemýšlet, že bych chtěl zkusit nějaký nový sport. Dostal jsem tip na lezecký kurz, a tak jsem to šel zkusit.
A co mám na lezení nejraději? Tak to je těžká otázka. Na samotném lezení je to kreativita pohybu. Často je potřeba vymyslet, jak přelézt těžší místo, a je fajn, že si to každý může vymyslet podle sebe. Lezení tedy není jenom fyzický sport, ale je potřeba při něm hodně přemýšlet. Hlavně pokud chceš lézt těžší cesty. Je to jako hrát šachy. Je potřeba přemýšlet několik kroků dopředu, zvolit vhodnou strategii a dobře odhadnout, v jakých místech si odpočinout a kdy je lepší raději rychle lézt. Na lezení na skalách nebo v horách je zase super, že trávíš čas venku v přírodě.
Jak často lezeš?
Míň než bych chtěl. 🙂 Snažím se několikrát týdně, abych aspoň trochu udržel formu. Většinou tak 2–3krát. Ale už to není jak na začátku, kdy jsem lezl skoro každý den. Teď je to většinou lezení na umělé stěně. Typicky večer po práci a pak jednou za čas skály, případně občasný výjezd na pár dní do hor.
Je náročné skloubit horolezectví s prací?
V Profinitu máme relativně flexibilní pracovní dobu i možnosti home office, díky čemuž je skloubení práce a lezení mnohem snazší. Když se trénuje na umělé stěně večer po práci nebo ráno před prací, tak je to asi stejné jako jakýkoli jiný sport. Složitější je, když chceš lézt venku na skalách nebo v horách. To totiž hodně záleží na počasí. Na rozdíl od některých jiných sportů nejde lezení moc provozovat za deště. V létě se vyplatí skončit v práci dřív odpoledne a vyrazit na skály někde v okolí. Někdo zase praktikuje delší výjezdy, kdy kombinuje lezecké dny s pracovními. To by u jiné práce nešlo.
„V Profinitu máme relativně flexibilní pracovní dobu i možnosti home office, díky čemuž je skloubení práce a lezení mnohem snazší.“
Jaký byl tvůj nejnáročnější výstup/přelez?
Z pohledu lezecké obtížnosti to nejsou žádné extra výkony. Ale to bude asi i tím, že jsem v podstatě nikdy cíleně netrénoval. Vždycky to bylo jenom takové lezení pro radost a fakt, že jsem se zlepšoval, byl dán spíš tím, že jsem lezl častěji. Je ale pravda, že se snažím zlepšovat a zkouším i těžší cesty. Primární motivací vždy bylo, abych byl víc v pohodě, když budu lézt v horách. Tam lezu vždy pod své možnosti, protože nechci padat. Ne vždy je to s ohledem na možnosti jištění bezpečné. Abych byl tedy konkrétní, tak v řeči čísel je to aktuálně 9− na umělé stěně a 8+ na skalách (ve stupnici UIAA). Víc si ale cením i některých lehčích přelezů, které byly v horách. Tam je to totiž nejen o fyzické, ale hodně i o psychické obtížnosti. V horách je lezení úplně jiné než na umělé stěně, kde je jištění po metru a dá se na něj 100% spolehnout, nebo na skalkách, kde se člověk jistí např. po 3 metrech a pořád je to relativně bezpečné. V horách si jištění dáváš sám a někdy jsou ty rozestupy fakt velké. Občas skutečně hrozí velmi dlouhý pád, který by díky členitosti terénu neměl moc hezký konec. Je to jako s lezením na písku. Na písku se nepadá.
Jaká je tvoje oblíbená oblast/krajina/pohoří na lezení?
Je jich několik. Na „skalkaření“ (malé skály typicky do 30 m) je to Frankejura v Německu. Jedná se o nádhernou oblast v Bavorsku, kde je spousta skal skrytých v lesích. Je tam hodně velmi dobře odjištěných cest, takže si tam zaleze každý.
Co se týče hor, tak zpočátku to byly Dolomity v Itálii, ale později jsem začal lézt více na Slovensku, ve Vysokých Tatrách. Je to hodně dáno dobrou dostupností z Prahy a i tím, že tam mám rodinné zázemí. Poslední léta jsem si zvykl lézt i sólo, ale to jsou typicky lehké výstupy, kde je spíš potřeba mít „morál“ (nemít strach).
Kdyby ale bylo více času, tak je určitě spousta míst, kde bych chtěl lézt. Láká mě například Patagonie, která už ale vyžaduje hodně zkušeností i se zimním lezením, a těch mám zatím poskrovnu. A co se týče Čech, tak se mi líbí pískovce v Tisé.
„Zimnímu lezení se věnuju kratší dobu, ale doufám, že časem zkusím i něco těžšího ve vyšších horách.“
Jak zvládáš aklimatizaci ve vysokých nadmořských výškách?
To jsem popravdě ještě neměl možnost moc ověřit. Vysoké hory mě zatím příliš nelákaly, ale je pravda, že postupně začínají. V Alpách, kolem 4000 m, jsem byl pouze jednou, a to hned první rok, co jsem začal s lezením. Spíš ale šlo o vysokohorskou turistiku. Lezecky jsem se pohyboval nejvýše do 3000 m, což bylo v pohodě. Problém s lezením ve vysokých nadmořských výškách zatím vnímám hlavně v tom, že vyžaduje zkušenosti se zimním lezením, v němž se zatím cítím méně zkušený. A bojím se lavin. 🙂 Taky je potřeba říct, že zimní lezení je oproti letnímu dost velké utrpení. Zimnímu lezení se věnuju kratší dobu, ale doufám, že časem zkusím i něco těžšího ve vyšších horách.
Co bys poradil začátečníkům, kteří zvažují, že se budou věnovat horolezectví?
Určitě doporučuju začít kurzem lezení. Na skoro každé lezecké stěně jsou instruktoři, kteří učí nováčky. Určitě nedoporučuju pouze „samostudium“. Na stěně často vídám lidi, kteří ani nevědí, jestli se navázali správným uzlem. Pokud chceš začít bez instruktora, tak začni pouze na boulderu. I tam se ale hodí znát alespoň základní techniku.
V každém případě bych lezení každému doporučil. Pokud se tomu chceš věnovat pouze rekreačně, tak je to docela bezpečný sport, při kterém si protáhneš celé tělo a objevíš svaly, o nichž jsi ani nevěděl, že je máš. 🙂
Když pak vyrazíš do skal nebo hor, tak ti to přinese spoustu dalších zážitků a určitě při lezení získáš mnoho nových přátel.